Nová EXOTA - Časopis pro všechny chovatele exotického ptactva

Číslo 01/2010

vyšlo v lednu 2010

Papoušci vlaštovčí a jejich chov

Autor: RNDr. Bc. Jaromír Vachutka – Velká Bystřice

Papoušky vlaštovčí je možné chovat v celoročních voliérách, vnitřních voliérách, klecích v bytě a také si zvyknou na střídavý pobyt v kleci a voliéře. V podstatě lze uvést, že jsou značně přizpůsobiví a lehce si přivyknou novým podmínkám. Odborná literatura uvádí pouze chov ve voliérách, i když mnoho chovatelů chov v klecích úspěšně praktikuje a dosahuje pravidelných odchovů. Před nákupem papoušků je nutné mít chovné zařízení připraveno. Protože se nejedná o pralesní papoušky, ale ty, kteří vyhledávají převážně otevřenou a prosluněnou krajinu, neměli bychom při přípravě voliéry či klece na tento fakt zapomenout. Pokud budeme z prostorových důvodů papoušky chovat v kleci, měli bychom je umístit vždy co nejblíže okna. Chovná místnost by neměla být celoročně vlhká a studená, i když i v těchto podmínkách lze přechodně papoušky držet. Pokud nemůžeme některé abiotické podmínky splnit, musíme si vypomoci moderními prostředky – UV lampy, přímotopy či horkovzdušné ventilátory, odvlhčovače apod.

Kognové z konce světa

Autor: Géry Dupas – Francie

Mnoho papoušků žije v zelenajících se pahorkatinách a údolích Jižní Ameriky, kde všechno jako by nikdy nepřestávalo pučet. I přes pověst kontinentu pokrytého deštnými pralesy se všudypřítomnou vlhkostí zde lze najít oblasti s výrazně sušším klimatem. Najdeme tu pohoří, pouště i místa s převládajícími silnými větry. To je právě případ Chile, země, která se táhne severojižním směrem v délce 4000 km a jejíž šířka nikde nepřesahuje 200 km. Tvoří ji místy přerušovaná sníženina mezi pohořím And na východě a pobřežím Tichého oceánu na západě. Tvar země v poměru k zeměpisné šířce předurčuje různorodost podnebných typů, které se tu vyskytují. Na severu najdeme poušť Atacama, suché podnebí je dále směrem na jih v okolí Santiaga de Chile vystřídáno příjemným subtropickým, aby postupně přešlo v oceánské klima okolo města Orsono. Čím dál více na jih ubývá lesních porostů a vlhkost vzduchu se snižuje. Zde dokáží přežívat jen mimořádně adaptabilní živočišné druhy, mezi něž řadíme i jednoho atypického zástupce čeledi papouškovitých, rod kogna – Enicognathus.

Několik slov o agapornisech etiopských

Autor: Jiří Kučera – Hradec Králové

Agapornisové etiopští jsou klidní a bojácní ptáci a jsou proto dle literatury vděční za pokud možno tiché prostředí. Nedoporučuje se je chovat společně s jinými druhy agapornisů, jako jsou agapornisové růžohrdlí nebo Fischerovi. Já je však přesto držím bez jakýchkoli obtíží ve společnosti agapornisů růžohrdlých, škraboškových či Fischerových a musím říct, že u nich dochází i k bezproblémovému rozmnožování. Nejsou pochopitelně ve společné voliéře, to by mohlo mít osudné následky v podobě bojů o výsostná teritoria. Malá voliéra nebo klícka o rozměrech 100 x 50 x 50 centimetrů jednomu páru dobře postačí. Za předpokladu, že mají k dispozici útočiště před chladem, jsou schopni přečkat i zimní období venku. K chovu nejsou vůbec vhodné klece, přes něž se mohou jednotlivé páry navzájem vidět – osobně doporučuji klece bednové! Ptáci mají více klidu a bez větších potíží hnízdí.

Aktuality z Loro Parque

Autor: Dr. Matthias Reinschmidt – Tenerife

V polovině října se v Loro Parku konalo každoroční zasedání vědecké rady Loro Parque Fundación (LPF). Je potěšující, že se LPF podařilo na rok 2010 navzdory světové hospodářské krizi udržet rozpočet pro projekty na ochranu druhů ve stejné výši – 850.000 EURO, jako tomu bylo v roce předešlém. Nadace tak může podat pomocnou ruku tam, kde je třeba, a přispět tak k zachování mnoha ohrožených druhů v jejich přirozeném prostředí. Jedním ze záchranných projektů LPF je i ten, který se soustřeďuje na zachování Salvadori-Weissohrsittich (Pyrrhura griseipectus), druhu dříve klasifikovaného jako poddruh Weissohrsittichs (Pyrrhura leucotis). Poslední zbytek populace pochází z nejzazšího severovýchodního cípu Brazílie. LPF podporuje jmenovaný projekt společně s dalšími organizacemi. Kromě zavěšování umělých hnízdních budek probíhají i informační kampaně, jež začínají už na školách, vyvěšují se např. plakáty – to vše s cílem zvýšit povědomí lidí o jedinečnosti tohoto ptačího druhu.

Na návštěvě u chovatele – André Bastiaens, Belgie

Autor: RNDr. Martin Smrček – Praha

André je jen o pár let starší než já (narozen 16.10. 1952), ale vzhledem k sociálnímu systému Belgie si již dva roky naplno užívá důchodu a kromě ptáků se věnuje rekonstrukci malého domku, který si koupila jeho dcera Elly. S chovem začal někdy ve dvanácti letech, jako první choval andulky. Před vojnou se oženil a po návratu z povinné vojenské služby se usadil. Záhy si pořídil několik párů australských papoušků. Chov se mu dařil, pravidelné odchovy mu umožnily pořídit si každoročně nový pár cennějších a vzácnějších papoušků. V roce 1987 se definitivně rozhodl, že změní směr chovu a bude se věnovat jen vzácnějším druhům, jejichž odchovy jsou náročné. Soustředil se na amazonky rodu Pionus a aratingy. Amazonkům zůstal věrný dodnes, aratingy nahradili postupně pyrurové, v devadesátých letech nová, díky dovozům rychle se šířící skupina plná atraktivně zbarvených druhů. A navíc se objevily první mutace pyrurů. Celý chov posléze doplnili madagaskarští vazové obou druhů a v poslední době amazoňani vějířoví.

Okénko z cest: Parco dei Pappagalli

Autor: Ing. Josef Nožička – Uherské Hradiště

Letos jsem měl možnost poprvé navštívit nový ptačí park Parco dei Pappagalli v Itálii. Park byl otevřen na kraji městečka Latisana poblíž hojně navštěvovaných severoitalských pláží a dálnice vedoucí na Benátky, asi 20km od letoviska Lignano. Zbudování parku právě v tomto místě je výborným marketingovým tahem. Park počítá s návštěvností nejen specialistů zabývajících se papoušky, ale také s turisty, nudícími se na blízkých plážích. Park založil Giorgio Barcarolo v roce 2007. Na projektu začal pracovat již v roce 1998, kdy se rozhodl zpřístupnit svou sbírku papoušků ostatním chovatelům. Vydatně mu v tom pomáhala jeho dcera Valentina, která se stará o nadaci, mezinárodní vztahy s ostatními parky a účastní se konferencí v různých kontinentech. Je zde vybudováno 305 prostorných voliér, umístěných v několika řadách. Jsou rozděleny do osmi bloků podle kontinentů. Park je lokalizován poblíž města v zemědělské krajině na břehu řeky Tagliamento. Při naší lednové návštěvě nás velmi srdečně přivítal sám Giorgio Barkarolo. Ten byl v této mimosezónní době v parku prakticky sám. Jeho kolegové právě přednášeli na seminářích v USA.

Modroušci – astrildovití ptáci podrodu Glaucestrilda

Autor: Petr Podpěra – Praha

Modroušcí jsou astrildovití ptáci, z nichž jeden druh byl až donedávna v Evropě zcela běžně chovaným ptákem. V dnešní době, kdy se podařilo transporty ptáků do Evropy, až na zcela nepatrné výjimky, úplně zakázat, se stal v klecích chovatelů vzácností. Můžeme se tak setkat s ptáky, kteří snad ještě přežívají z posledních transportů, anebo o evropské odchovy, které však, bohužel, nejsou pravidelné. U modroušků bývalo sice dosahováno odchovů poměrně často, nikoliv však pravidelně. To způsobuje, že z našich klecí pomalu, ale jistě mizí. Cena modroušků bývala nízká, na úrovni těch nejlacinějších astrildovitých a zřejmě proto ani chovatelé necítili potřebu odchovávat tyto ptáky za každou cenu, věnovat jim ten nejvyšší zájem. Vždyť každý jejich úhyn byl snadno nahraditelný. Když pak přišel zákaz dovozů ze dne na den, staly se právě ty nejlacinější druhy vzácnými. Naopak druhy vzácné, u nichž došlo k jistému posunu směrem k jejich domestikaci, nám v klecích zůstaly. Neznamená to, že bychom se měli o „přírodní“ druhy přestat zajímat. Právě naopak. Měli bychom o nich dobře vědět. Ani za dnešní situace není vyloučen dovoz ptáků do Evropy za určitých podmínek. Můžeme však předpokládat, že ptáci dovezení za takovýchto podmínek budou i hodně drazí. Půjde o to, vědět o nich co nejvíce, nevyhazovat zbytečně peníze.

Netradiční odchov snovače oranžového

Autor: Jiří Král – Olomouc

Chovem afrických snovačů se zabývám již delší dobu. Během ní se mi některé druhy podařilo odchovat, nicméně všechny odchovy probíhaly standardně, tzn. – ptáci si postavili svá krásná hnízda. Můj poslední chovatelský úspěch byl poněkud netradiční, a tak jsem se rozhodl v krátkosti o své zkušenosti se čtenáři Nové EXOTY podělit. Dříve jsem své snovače choval ve velké společné voliéře s astrildy, amadinami a panenkami. Tato měla rozměry 6 x 3 m, výška činila 2,2 m. Jedná se o letní voliéru, kam své ptáky vypouštím v květnu – dle počasí. Snovače jsem choval se střídavými úspěchy, až poslední dobou mi agresivní samec snovače oranžového opakovaně usmrtil samce kubánky malé. Rozhodl jsem se, že musím pro snovače postavit novou voliéru. Největší „raubíře“ jsem na jaře nevypustil do zahradní voliéry, ale ponechal jsem je v jejich zimovišti. Byly tam chovány páry snovačů oranžových, černobřichých, rudozobých a snovači Napoleonovi. Jelikož byli chováni v provizorním prostředí, neplánoval jsem ani jejich odchov a tudíž jim nepředložil žádný stavební materiál pro budování hnízda.

Zkušenosti s odchovem zoborožců rodu Tockus v ZOO Zlín

Autor: Václav Štraub – ZOO Zlín

V ZOO Zlín chováme v současné době tři druhy malých zoborožců rodu Tockus – toko rudozobého (Tockus erythrorhynchus), toko žlutozobého (Tockus flavirostris) a toko šedého (Tockus nasutus). U všech těchto druhů máme opakované zkušenosti s jejich odchovy. Protože však neprobíhají vždy bez problémů, rád bych se podělil o poznatky, které jsme během odchovů získali. V následujících řádcích je popsána obecná metodika chovu, která je u těchto tří druhů velmi podobná. Toka chováme v rozličných voliérách od rozměrů 3 x 3 x 2 m (d, v, š) až po velkou voliéru 12 x 3 x 2,20 m, kde žije druh toko rudozobý ve společnosti leskoptví a bažantů. Všechny tyto voliéry mají jeden společný prvek, jímž je hustá vegetace. Ptákům dodává pocit bezpečí a jistoty, poskytuje jim dostatek úkrytů i možností k vyplnění volného času a také jim poskytuje dostatek větví na čištění zobáků, pro zoborožce tak charakteristické. Vegetace také nabízí vhodné úkryty pro drobné bezobratlé, kterými si tokové rádi zpestřují svůj jídelníček. Vhodný je přírodní podklad voliéry (zemina, tráva), ptáci tak mají možnost dalšího vyplnění času.

Krmíme měkkožravce (2)

Autor: Ladislav Žoha - Sázava

Druhá část mého pojednání se tentokrát bude zaobírat pouze jednou skupinou měkkožravých ptáků. Spojení pouze jednou bych ale měl uvést minimálně v uvozovkách, protože se týká drtivé většiny nejpočetnějšího ptačího řádu vůbec – pěvců. Navíc i zde značně pokulhává snaha rozdělit tuto skupinu podle typu potravy, protože i klasičtí zrnožravci si přilepšují plody či hmyzem, nejčastěji v době odchovu mláďat. Přesto je daleko více těch, kteří si naopak k plodům a živočišné složce potravy tu a tam zobnou i semínka. I přes avizované pokulhávání můžeme měkkožravé pěvce rozdělit na čtyři skupiny – plodožravé, hmyzožravé, plodo – hmyzožravé a nakonec nektarožravé / jako vyslovené specialisty. Jako pro chov ostatních ptačích skupin i pro pěvce platí, že se chovatelům vždy vyplatí seznámit se s životními podmínkami jednotlivých druhů. Poté zjistíme, že zde máme skupiny, u kterých dochází k větším změnám v kvalitě i kvantitě příjmu potravy – jedná se o druhy obývající biotopy, kde se pravidelně střídají období sucha a dešťů nebo zimy a léta, naopak skupinám obývajícím tropické pralesy se krmné dávky tak dramaticky nemění – dochází zde jen k cyklickému obměňování druhů potravy v závislosti na např. dozrávání plodů.

Křepelka japonská

Autor: Filip Starosta a Zdeněk Ledvinka - Česká zemědělská univerzita v Praze

Kohoutek má zbarvení skládající se z několika hnědých odstínů. Na čele a temeni hlavy je tmavě hnědý, uzdičku a líce má světle hnědé s typickou kresbou, která přechází až na hrdlo a je tvořena bílým obojkem, který je lemovaný černým proužkem. Vrchní část těla a křídla má zbarvena hnědě a v opeření se střídají delší černé skvrny se žlutými. Ocasní pera má velmi krátká s příčnými rezavými skvrnami. Zobák má barvy tmavě hnědé a nohy jsou barvy světle hnědé. Slepička je zbarvením velmi podobná kohoutkovi, má kresbu na hlavě, ale kresba na hrdle není tak znatelná jako u kohoutka, je spíše jen mírně naznačena. V chovech se vedle přírodně zbarvených křepelek vyskytuje i řada barevných mutací, mezi které patří např. bílá, platinová, zlatá, anglická parková a smokingová. Dospělí ptáci dosahují celkové délky 14 až 16 cm a hmotnost slepičky na rozdíl od ostatních druhů hrabavých ptáků je větší než u kohoutka.

Využitie DNA testu pri overovaní pôvodu, diagnostike dedičných ochorení zvierat a vyšetrení pohlavia vtákov

Autor: Plemenárske služby SR, š.p.

Ľudia sa už odpradávna snažili porozumieť zákonom dedičnosti a premenlivosti. Prvé zmienky spadajú už do obdobia starovekého Grécka, ktorého myslitelia hľadali podstatu dedičnosti v krvi. V historických záznamoch priekopníkov genetiky dodnes figurujú zvučné mená ako Pytagoras, Aristoteles, Hyppokrates a Galenos. V súčasnosti vieme, že nositeľom genetickej informácie sú nukleové kyseliny. Nukleové kyseliny sú v podstate látky biochemického charakteru, kde sú určitým spôsobom zakódované informácie o všetkých dedičných znakoch a vlastnostiach každého živého organizmu. Analýza DNA je dnes štandardnou metódou určovania dedičných ochorení, zistenia pohlavia ako i určenia paternity (otca), maternity (matky), stanovenia príbuzenských vzťahov človeka, zvierat a rastlín. Výsledky DNA testu majú okrem propagovanej aplikácie v medicíne a kriminalistike neoceniteľný význam aj v chovateľskej praxi.

Číslo 11/2017

vyšlo v listopadu

Videoreportáže »

Aktuality

03.10.2017

Průvodce umělým odchovem ptáků


ARARAUNA.cz